 |
| Lucius Annaeus Seneca |
XXVIII Seneca O dobrodiních
Jdi do sebe a uvažuj, zda ses odvděčil všem, kterým jsi byl vděčností povinován, zda nikdy u tebe žádná povinnost nepřišla zkrátka
Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.) byl římský filosof, dramatik, básník a přední politik za císaře Nerona.
..."neznám nic horšího než moc pozdě...” Myslím, že nejhorší okamžik je, když si umírající uvědomí, že chtěl, ale nežil.
Seneca nám lidem může svou knihou O dobrodiních pomoci. Všichni lidé mají společný svůj původ. Ať už žijí na počátku našeho letopočtu, nebo v dnešní době, jsou lidmi myslícími a chybujícími. Jsou nedokonalí. Pokud sledujeme vývoj filosofického myšlení, můžeme se dobrat k poznatku, že jejich základní odkaz spočívá v lidské dokonalosti.
I Seneca se snaží lidem ukázat, jak být dokonalí. Proč ale zůstat jen u teorie. Proč by lidé, kteří si něco přečtou a mravně je to povznese, to neměli zkusit na vlastní kůži, trochu se sami se sebou poprat a být lepšími?
Možná, že to vyplývá z jejich lenosti, možná ze strachu, že jim jejich proměna nepřinese požadované ovoce. Než aby žili spokojeně, vrhají se lidé raději do bezpečí, která jim slibují útrapy, s nadějí, že se těmto útrapám vyhnou. I zde platí staré dobré přísloví, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A člověk ze zvědavosti okusí všechno.
Ctnost, moudrost a dokonalost jsou pro lidi pojmy zdánlivě nedosažitelné, imaginární, tak proč by měli
ztrácet čas ve snaze jich dosáhnout? Proč by měli konat dobrodiní a proč by měli být někomu jinému za dobrodiní vděční, když ani ostatní tak nečiní? Člověk přece ze sebe nebude dělat naivního hlupáka. Ale hlupáka ze sebe bohužel dělá právě tímto smýšlením. “Skutečnost, že je velké množství nevděčníků, nás nesmí učinit váhavějšími v konání dobrých skutků. Pokud dobré skutky nekonáme, sami počet nevděčníků zvětšujeme”. Věci trvalé není možné změnit hned. Proto, když se rozhodneme být lepšími, nesmí nás počáteční nesnáze a nepochopení odradit.
Člověk ze své přirozenosti miluje sám sebe. Z toho vyplývá, že se vyhýbá všemu, co by mu škodilo, a
vyhledává to, co je mu prospěšné. Proč by se tedy měl vzdávat svého dobrodiní a vděčnosti, které považuje Seneca za dvě nejkrásnější věci na světě? Dobrodiní nespočívá ve věcech samých, ale v úmyslu činit dobro. Proto to není něco, na čem člověk lpí a mohl by to ztratit.
Dobrodiní je trvalé a nezaniká, ani když ho neuskutečníme. Je to takový čin, který nemůže zmařit žádná síla.
Zdá se, že tyto argumenty jsou dost přesvědčivé k tomu, aby o dobrodiní člověk začal přemýšlet a nezůstal jen u myšlenek. Zároveň se však musí vyvarovat takového dobrodiní, které je prospěšné pouze jemu samotnému.
“Dobrodiní je akt vůle, avšak prospět sám sobě, to je nutnost. Proto sám sobě člověk dobrodiní poskytnout
nemůže. Může jej dát někomu jinému, stejně jako jej může být dlužný někomu jinému. Co pokaždé vyžaduje dvě osoby, nemůže proběhnout vnitru osoby jediné”, (Seneca). Tímto Seneca vymezuje poskytování dobrodiní vůči okolnímu světu, nikoliv sám sobě. Nabízí se otázka, zda má člověk poskytovat dobrodiní každému, nebo si má vybírat a podle čeho. I na to Seneca myslel. Člověk by si měl vybírat lidi, kteří jsou jeho dobrodiní hodni. v opačném případě by totiž dobrodiní rozhazoval než poskytoval.
Při výběru se člověk řídí svým rozumem.
Dobrodiní nesmí být prokazováno komukoli v davu, plýtvání čímkoli není chvályhodné a nejméně plýtvání dobrodiním. Jestliže při konání dobra nebudeme rozumně uvažovat, přestanou to být dobrodiní a bude to něco jiného. Když člověk dobrodiní dává, musí pomyslet i na to, že ono dobrodiní může být přes veškerou dobrou vůli dávajícího pro obdarovávaného škodlivé. Opět je nutné své konání uvážit. V některých případech je dobrodiním odmítnout jeho poskytnutí. “Nechat se uprosit lidmi žádajícími věci, které jim přinesou zkázu, to je krutá dobročinnost.
Tak jako nejkrásnější činností je zachránit někoho proti jeho vůli, i když nechce být zachráněn, stejně tak uštědřit někomu na jeho žádost něco zhoubného znamená pro něj něco nenáviděného, třebaže to bude ze začátku vypadat jako něco dobrého a milého”.
